Pašák Steve

Steve byl instruktorem brazilského jiu-jitsu. Bylo mu už přes čtyřicet, předtím závodil, ale nikam to nedotáhl, na to byl příliš líný a bez talentu. Beztak na závodech jenom okukoval, jak se perou děvčata. Studoval, jak se jim pod kimonem pohupuje poprsí, jak kroutí při chůzi zadkem, rád se díval na jejich chodidla. V hlavě se mu nakonec urodil nápad a ten posléze i realizoval. Ve své soukromé tělocvičně na kraji města trénoval převážně ženy a dívky. Nevadilo mu, když byla zájemkyně trochu při těle. Ze všeho nejraději krotil mladé holky, pokud byly spíše trochu macatější, tím lépe. To se mu líbilo.

Steve byl napůl Asiat a velice se mu líbilo učit černošky, míšenky nebo bělošky - ty byly obzvlášť namyšlené a naivní.
Toho odpoledne zasvěcoval do tajů zápasu na žíněnce blonďatou Ashley, která přesně splňovaly jeho estetické požadavky - pohledná, dychtivá, nezkušená, velký zadek.

A velmi mladá. Mohla by to být moje dcera, kdybych nějakou měl, napadlo ho.

Se zalíbením si ji prohlížel - její chůzi, postavu, její chodidla, když se vsedě protahovala a rozcvičovala. Byla přesně jeho typ. Velice hezká, okatá a prsatá. A s utěšeně vyvinutou zadnicí, kterou nemohly zakrýt ani kalhoty jejího holčičího růžového kimona, naopak ji krásně obepínaly.

Dnes měl rozhodně velké štěstí a byl pevně rozhodnut využít toho a užít si to s ní jaksepatří.

Dával si s ní záležet, většinu času byl na ní nebo za ní, měl ji pod kontrolou, objímal ji nohama trup, nutil ji, aby se bránila.

Při každé vhodné příležitosti jí strkal chodidlo nebo nárt nohy do rozkroku a mezi stehna - Ashley to zpočátku bylo zjevně nepříjemné, ale v zápalu boje si na to brzy zvykla. V duchu se spokojeně usmíval, jak si to nechala líbit. Čím jsou starší, pomyslel si, tím hůř to snášejí.

Čapnul ji za límec a pokusil se jí nasadit škrcení, ale byla silná a vysmekla se mu.

Klečela proti němu a rychle, ztěžka oddychovala. Tváře měla lehce uzardělé námahou, oči se jí leskly, na tváři jakýsi vyzývavý poloúsměv, který říkal: tak co, ty páprdo, dávám ti zabrat, že jo?

Taky se trochu zadýchal.
Se mnou se holka ještě zapotíš, myslel si v duchu škodolibě a znovu po ní šel, po její macaté prdeli. Nedával jí vydechnout. To byla jeho obvyklá, osvědčená taktika - utahat je, počkat, až jim dojdou síly. Už se nemohl dočkat, až ji zalehne v pořádném pupčení.

Těšil se na to, až ji dostane, jak malý kluk.

Konečně ji dostal tam, kam chtěl, pěkně na záda, na krovky, jak tomu s oblibou říkal.

Tak a mám tě, pomyslel si s uspokojením. Kampak bys chtěla, copak, holčičko?

Díval se jí do tváře, snažil se zachytit její pohled, jestli v něm nezahlédne stopy vzteku či nenávisti - to by ho potešilo snad nejvíc. Měl rád, když se vztekaly a byly naštvané, když je postupně přemáhal, až nakonec pod ním ležely s tupou, pasívní bezmocí, přelstěné a poražené.

Objímal ji pevně stehny a cítil mezi nima a na břiše její pevné plnoštíhlé tělo, pod tílkem a kimonovým kabátcem její plná ňadra.

To mu dodalo další impuls - chtěl ji znehybnit a cítit na hrudi tlukot jejího srdce.

Měl varlata na jejím břiše, na jejím pupku - i ona si toho musela být ke svému zahanbení vědoma - a to mu prozatím bohatě stačilo ke štěstí.

Mrskala sebou a vzpouzela se, ale ještě se nenašla žádná, která by se z jeho sevření vymanila.

V náhlém impulzu ji zatoužil páčit ruku, aby ji to víc zabolelo, aby k němu pocítila větší respekt.

Nakonec přece jen usoudil, že lepší bude ji normálně osedlat. Přitisknout ji k zemi pěkně pupek na pupík, hrudí na jejím poprsí, provléct jí ruce v podapždí, dlaně spojit na jejím zátylku a nalehnout na ni plnou vahou.

Po tomhle už většinou pochopily, že veškerý odpor je marný, přestaly klást odpor a čekaly, až je pustí.

S čímž on samozřejmě vůbec nespěchal a vychutnával si je, ponoukal je, ať se ještě nevzdávají a zkusí se osvobodit. Miloval ten pocit, když cítil, že mají dost, když si uvědomily, že porážka se mění v obyčejnou potupu. Připadaly si pak jakoby zneuctěné, jako by je znásilnil.

A on je držel dál přemožené a povídal si s nimi, vyptával se je na různé věci, z jejich dětství nebo soukromí, jestli jsou ženaté, a tak, vůbec nepospíchal s tím, že by z nich slezl. Chtěl po nich, aby uznaly svou porážku, aby se mu vzdaly - a aby to řekly přesně takovými slovy, jaká jim napověděl.

Například. "Byla jsem zpupná a namyšlená, ale tys mi udělil pořádnou lekci, kterou si budu pamatovat do konce života." Nebo: "Vzdávám se ti, můj pane, neubližuj mi a buď ke mně dobrý a já tě budu obdivovat a myslet na tebe s neutuchající vřelou láskou."
Vymýšlel si zkrátka různé hovadiny.

Vytipoval si je a odhadl, aby se styděly něco říct doma, postěžovat si - přesvědčoval je, že je to hra, součást tréninku a duchovní cesty bojovnice - umění uznat a vyrovnat se se svou porážkou, pokořit se silnějšímu protivníkovi.

Jednou takhle zpracovával statnou, téměř stokilovou, dospělou černošku, rozvedenou matku dvou dětí, která byla větší a těžší než on a on ji držel v držení a škrtil tak dlouho, a mluvil na ni, dokud se nerozbrečela jako malá holka a prosila, že udělá všechno na světě, jen ať ji už pustí, že je to pro ni nesmírně ponižující, a že s něčím takovým nepočítala a není na to zvyklá. Byla to vzdělaná, asi pětatřicetiletá černoška, učitelka dějepisu a angličtiny a chtěla na tréninku shodit pár kilo dolů, jak sama říkala.

Na další trénink už nikdy nepřišla.

Škoda, Steve na ni často myslel, zažil s ní jedny z nejpříjemnějších chvilek ve svém životě.

Ale Ashley byla taky dobrá, holka krev a mlíko. Úctyhodná, mladá, dosud nezkrocená samice.

Konečně se jí vítězně usadil na její hrudi, seděl jí na kozách a ona s tím nemohla nic dělat.
U Steva mělo zápasení s ženou vždy sexuální podtext.

Žena musela vždy na konci uznat jeho samčí nadřazenost. To ony tu byly pro jeho potěšení. To ony mohly být vděčné za to, že s nimi strávil svůj vzácný čas a něco je učil, aby se aspoň trochu uměly prát. Byla to jedině jeho dobrá vůle a laskavost, že se s nimi zahazoval.

Ale on byl dobrák a rád jim věnoval svoji péči a věnoval se jim ve svém volném čase (a ještě si za to nechvíal zaplatit).
Ano, život uměl být štědrý a báječný - ale jen k těm, co si to zasloužili.

A Steve byl jedním z nich.

Byl na sebe pyšný - byl si jistý, že spousta mužů by ráda byla na jeho místě.

Byl pašák!

Steve se vrátil do přítomnosti.

Teď, když už si Ashley osedlal, už to měla být rutina. Zavedený postup, osud, kterému neuniklo několik desítek žen před ní a ještě na spoustu z nich čeká.

To si aspoň myslel.
A Ashley měla bojovné srdce, nehodlala se mu dát lacino, mrskala sebou a vzpouzela se, bojovala jako lvice, jako divoká kočka - dokonce se mu pokusila vrazit koleno do rozkroku. Stevemu to imponovalo. Vážil si jí a obdivoval ji - zamlouvala se mu čím dál víc.

Uvažoval dokonce nad tím, že by ji pozval na rande.

Mohli by tak v jejich pranici pokračovat v soukromí a celé by to vyvrcholilo vášnivým sexem.
V téhle fázi, po takové době, už mnohé před ní ochabovaly, poddávaly se, smiřovaly se se svým osudem, uznávaly jeho převahu.

Ona ne.

V očích, ve tváři, měla stále vzdor, ani stopy po nějaké rezignaci.

Ten její výraz "na mě nemáš" ho nevýslovně dráždil.
Ačkoli ji měl na zádech, ještě pořád to nezabalila a snažila se ho setřást a shodit.

Házela sebou tak mocně, že musel dokonce opustit svůj původní úmysl nasadit jí potupné tatešiho gatame a jen s obtížemi ji udržoval na zádech, kleče vedle ní.

Neuvěřitelné!

Nechtěla mu dopřát ten hřejivý pocit, že ji přemohl v poctivém zápase.

Co si o sobě sakra myslí?

Nakonec se vztyčila na kolena, schoulila se do obranného klubíčka a on se spokojil s tím, že ji objímal kolem pasu a přitiskl se tváří na její zadek, na její kypré hýždě.

Mrcha jedna, pomyslel si napůl pochvalně, láskyplně.

Pomohl jí vstát a usmál se na ni.

"Bylas dobrá."

Podával jí ruku.

Překvapila ho tím, že mu ji nepodala a ignorovala ho.

"Polib si prdel, šulíne," odsekla celá zadýchaná. "Myslíš, že nevím, o co ti šlo?"

Pak se otočila a hrdě odkráčela.

"Už mě tu víckrát neuvidíš, ubožáku," prohodila ještě přes rameno, aniž mu věnovala jediný pohled.

Ohromeně sledoval její velkolepý zadek, jak se jí při chůzi pohupuje a měl neodolatelnou chuť se za ní rozběhnout a říct ji, aby ještě někdy přišla.

Nebo na ni aspoň zavolat.

Rozpačitě se podrbal na bradě a rozhlédl se, jestli si toho nevšiml někdo další.

Už se necítil jako takový náramný pašák.

Najednou si připadal jako úplně obyčejný zmrd.