Zápas s manželkou

Dostal jsem chuť zazápasit si s manželkou.

Musím vám říct, že jsem se do ženění nijak nehrnul, dlouho jsem si vybíral tu pravou. Až ve čtyřiceti jsem potkal na firemním večírku Johanu. Byla Němka, vrcholová manažerka. Když jsem ji viděl přicházet, věděl jsem, že to je ta pravá.

K mému překvapení byla nezadaná a bezdětná (typická kariéristka) a tak netrvalo dlouho a okouzlil jsem ji neúnavným dvořením a výší svého konta, které za těch dvacet let, co dělám v byznysu, nebylo právě malé.

Johany bylo kus, to mě právě na ní přitahovalo. Její zadek a silná stehna bylo pro mne požehnání, ke kterému jsem se oddaně vracel každý večer.

Už ani nevím, kdy jsme se místo milování rozhodli zkusit si jen tak pro zábavu změřit své síly.

Její svěráky byly neodolatelné.

Časem se z toho vyvinula naše obvyklá milostná předehra.

Bylo neobyčejně vzrušující mít hlavu mezi jejími stehny a cítit, jak mi rukou šátrá v rozkroku na mém mužství.

Toho odpoledne už jsem to nemohl vydžet, až se dostanu domů z svého časově náročného zaměstnání a skočím na ni. Cestou domů ve svém luxusním BMW jsem ji po telefonu instruoval, že si na sebe má vzít punčochy a být připravená, že jí pěkně naplácám. Když jsem uslyšel její hrdelní smích, málem jsem to napálil do telefonní budky. Pálil jsem to do svého sídla nedovolenou rychlostí jako šílenec.

"Hanzi!" uvítala mě se širokým úsměvem.

Měla na sobě punčochy, jinak nic.

Strhal jsem ze sebe sako a kravatu a přesunuli jsme se do prostorného obýváku, který jsme si zařídili jako naši arénu, kde se odehrávaly naše vyčerpávající utkání.
"Tak pojď," vyzvala mě.

Napadlo mě, že jestli tohle není opravdové štěstí, tak si žádné jiné nedokážu představit.

Moji Johanu bych kvůli žádné jiné holce nikdy neopustil.