Možná tu knihu znáte, aspoň já ji ještě jako povinnou školní četbu pamatuju. Ale tam byla jen jedna. Tady jsou dvě.
No, řekněme středoškolačky.
Nebo možná i vysokoškolačky.
Stejnokroj jim šikne.
A jako třešnička na závěr podařené uškrcení soupeřky.
Tak to má být, holky.
A líp se učte.
středa 28. dubna 2010
úterý 27. dubna 2010
Jako bájná Phoenix...
Phoenix je moje oblíbená wrestlerka z TUFF company.
Ona prostě prohrává tak krásně...
V první ukázce ji přiškrtí blonďatá Sweethart.
Ve druhé už se Phoenix polepší a svými silnými nohami zpacifikuje Briu.
Ale ve třetí ji zase pěkně uškrtí Tatiana.
A ve čtvrté ji dostane Lizzie.
A v páté si ji vychutná DarkStar.
A znovu Lizzie...
A tady si spolu i trochu zaboxují...
No řekněte sami: neměli byste chuť si ji aspoň jednou sami přemoct?
Ona prostě prohrává tak krásně...
V první ukázce ji přiškrtí blonďatá Sweethart.
Ve druhé už se Phoenix polepší a svými silnými nohami zpacifikuje Briu.
Ale ve třetí ji zase pěkně uškrtí Tatiana.
A ve čtvrté ji dostane Lizzie.
A v páté si ji vychutná DarkStar.
A znovu Lizzie...
A tady si spolu i trochu zaboxují...
No řekněte sami: neměli byste chuť si ji aspoň jednou sami přemoct?
neděle 25. dubna 2010
10 000
Tak během dnešní noci nebo nejpozději zítra bude mít tenhle web 10 000 návětěvníků.
Páni, kdo by to byl řekl?
Zakládal jsem ho o prázdninách, v červenci 2009, takže funguje - jakžtakž - skoro rok.
Vůbec jsem netušil, že se sem koukne tolik lidí - někteří sice možná omylem, ale i někteří, co to tu budou sledovat pravidelně.
A z 84 zemí!
Takže bych vám všem chtěl poděkovat, že jste si dali tu práci a protrpěli jste ty výplody, kterými vás na CATFIGHTS ZONE velmi nepravidelně častuju.
Zpočátku jsem to dělal spíš pro sebe, pro své vlastní potěšení, ale časem se to změnilo na jakési nutkání a téměř povinnost: sakra, už bych zase měl něco nahodit. Třeba to pár lidem udělá radost.
Kulaté číslo by se každopádně mělo nějak oslavit. (Narozeniny webu jsou také v nedohlednu).
Ale jak?
Co vymyslet?
Co byste tak chtěli?
A co bych chtěl já?
Ale třeba na nějaká jubilea ani nejste (stejně jako já), takže to necháme prostě tak.
A budeme si přát, aby tenhle web oslavil co nevidět další kulaté číslo.
Třeba 100 000.
Já vím, dělám si legraci, to se nestane.
Může se stát sto tisíc dalších věcí. Přestane mě to bavit, nebo mě přejede parní válec, nebo mě unesou mimozemšťani, co já vím...
Ale do té doby se budu vždycky snažit dodat sem aspoň pár příspěvků za měsíc.
Protože ženské zápasení si to zaslouží.
Páni, kdo by to byl řekl?
Zakládal jsem ho o prázdninách, v červenci 2009, takže funguje - jakžtakž - skoro rok.
Vůbec jsem netušil, že se sem koukne tolik lidí - někteří sice možná omylem, ale i někteří, co to tu budou sledovat pravidelně.
A z 84 zemí!
Takže bych vám všem chtěl poděkovat, že jste si dali tu práci a protrpěli jste ty výplody, kterými vás na CATFIGHTS ZONE velmi nepravidelně častuju.
Zpočátku jsem to dělal spíš pro sebe, pro své vlastní potěšení, ale časem se to změnilo na jakési nutkání a téměř povinnost: sakra, už bych zase měl něco nahodit. Třeba to pár lidem udělá radost.
Kulaté číslo by se každopádně mělo nějak oslavit. (Narozeniny webu jsou také v nedohlednu).
Ale jak?
Co vymyslet?
Co byste tak chtěli?
A co bych chtěl já?
Ale třeba na nějaká jubilea ani nejste (stejně jako já), takže to necháme prostě tak.
A budeme si přát, aby tenhle web oslavil co nevidět další kulaté číslo.
Třeba 100 000.
Já vím, dělám si legraci, to se nestane.
Může se stát sto tisíc dalších věcí. Přestane mě to bavit, nebo mě přejede parní válec, nebo mě unesou mimozemšťani, co já vím...
Ale do té doby se budu vždycky snažit dodat sem aspoň pár příspěvků za měsíc.
Protože ženské zápasení si to zaslouží.
středa 21. dubna 2010
Na zahradě
Znáte to, léto, parno, seděli jsme u bazénu u nás na zahradě a popíjeli jsme, já s manželkou a kolegové z práce a kamarádky manželky, taky rodina, děcka a tak...
Všichni jsme byli znudění a tak trochu nametení.
Nevím, kdo na ten nápad přišel, ale že prý si jen tak z legrace zazápasíme.
Manželka mýho šéfa se postavila, dala si ruce v bok a že prej, kdo ji vyzve.
Pomyslel jsem si, bude sranda, ženský se do sebe pustěj...
Ale vono ne. Začala nás vobcházet a nakonec ukázala prstem na mě.
"Ty," řekla. "Pojď."
"Já?" zasmál jsem se. "Vždyť sem chlap!"
"A to znamená, že jsi silnější?" ušklíbla se vyzývavě. "Jsem tělocvikářka. Zatímco ty dřepíš celej den na zadku a dostáváš sprdy od mýho manžela."
To sklidilo salvu smíchu.
Nelíbilo se mi to, cítil jsem, že rudnu.
"Tak co - bojíš se, že bych tě mohla přeprat?" popichovala mě.
Podíval jsem se na manželku - raději civěla jinam.
"Jen běž," povzbuzovali mě kámoši. "Dej té pipině na prdel, ukaž jí, kdo je pán."
Chechtali se jako paka.
Tak jsem šel.
Šéf, její manžel, se důležitě rozhlédl a prohlásil: "Adéla je silná a má dobrou fyzičku. Vsadím se, že Honzu (to jako mně) položí do minuty na lopatky!"
Rozverně říhl a mohutně si připil mojita, zpocený jako prase.
Děcka na mě vyděšeně čuměly: "Tati, neblázni, ztrapníš se."
Nato vstal Pepa, soused, se kterým ve skleníku vždycky potají chlastáme lacnou.
"Honza je borec a žádná ženská na něj nemá! Vsadím se, že s ní zamete podlahu!"
A povzbudivě na mě mrkl.
Taky on se potil jako chlívek.
Znovu jsem se pokusil zachytit pohled mé manželky.
Tentokrát se na mě podívala.
"Běž!" říkal ten pohled.
A neudělej ostudu!
Ze všeho nejvíc jsem měl obavu, abych při tom zápolení nedostal erekci nebo tak něco, přece jen, šéfova manželka byla kus pěkný ženský. A taky to byla tak trochu mrcha, což mě rajcovalo ještě víc.
"Tak pojď, ťunťo," lákala mě na speciálně připravenou modrou plachtu a kroutila zadkem, jako bych byl býk a vona toreador. "Já už tě zkrotím."
Hned jak jsme začali, pokusila se mě zákeřně kopnout kolenem do rozkroku.
Taky už byla mírně sjetá.
Bránil jsem čest svou i své rodiny.
Nesměl jsem prohrát!
A taky jsem neprohrál.
Šéf vypadal dost zklamaně, ale byl jsem geroj, děcka řvaly nadšením a manželka mi dala přede všemi francouzáka a poplácavala mě po zadku.
A věděl jsem, že v noci bude dupačka.
Všichni jsme byli znudění a tak trochu nametení.
Nevím, kdo na ten nápad přišel, ale že prý si jen tak z legrace zazápasíme.
Manželka mýho šéfa se postavila, dala si ruce v bok a že prej, kdo ji vyzve.
Pomyslel jsem si, bude sranda, ženský se do sebe pustěj...
Ale vono ne. Začala nás vobcházet a nakonec ukázala prstem na mě.
"Ty," řekla. "Pojď."
"Já?" zasmál jsem se. "Vždyť sem chlap!"
"A to znamená, že jsi silnější?" ušklíbla se vyzývavě. "Jsem tělocvikářka. Zatímco ty dřepíš celej den na zadku a dostáváš sprdy od mýho manžela."
To sklidilo salvu smíchu.
Nelíbilo se mi to, cítil jsem, že rudnu.
"Tak co - bojíš se, že bych tě mohla přeprat?" popichovala mě.
Podíval jsem se na manželku - raději civěla jinam.
"Jen běž," povzbuzovali mě kámoši. "Dej té pipině na prdel, ukaž jí, kdo je pán."
Chechtali se jako paka.
Tak jsem šel.
Šéf, její manžel, se důležitě rozhlédl a prohlásil: "Adéla je silná a má dobrou fyzičku. Vsadím se, že Honzu (to jako mně) položí do minuty na lopatky!"
Rozverně říhl a mohutně si připil mojita, zpocený jako prase.
Děcka na mě vyděšeně čuměly: "Tati, neblázni, ztrapníš se."
Nato vstal Pepa, soused, se kterým ve skleníku vždycky potají chlastáme lacnou.
"Honza je borec a žádná ženská na něj nemá! Vsadím se, že s ní zamete podlahu!"
A povzbudivě na mě mrkl.
Taky on se potil jako chlívek.
Znovu jsem se pokusil zachytit pohled mé manželky.
Tentokrát se na mě podívala.
"Běž!" říkal ten pohled.
A neudělej ostudu!
Ze všeho nejvíc jsem měl obavu, abych při tom zápolení nedostal erekci nebo tak něco, přece jen, šéfova manželka byla kus pěkný ženský. A taky to byla tak trochu mrcha, což mě rajcovalo ještě víc.
"Tak pojď, ťunťo," lákala mě na speciálně připravenou modrou plachtu a kroutila zadkem, jako bych byl býk a vona toreador. "Já už tě zkrotím."
Hned jak jsme začali, pokusila se mě zákeřně kopnout kolenem do rozkroku.
Taky už byla mírně sjetá.
Bránil jsem čest svou i své rodiny.
Nesměl jsem prohrát!
A taky jsem neprohrál.
Šéf vypadal dost zklamaně, ale byl jsem geroj, děcka řvaly nadšením a manželka mi dala přede všemi francouzáka a poplácavala mě po zadku.
A věděl jsem, že v noci bude dupačka.
Kravata jak se patří
Agáta byla černovlasá dračice, rebelka, se kterou se život moc nepáral a ona si to nyní kompenzovala na svých soupeřkách, které jí přišly v tělocvičně pod ruku.
Když uviděla jemnou a nesmělou Míšu, ústa se jí zkřivila opovržlivým úsměškem.
Tyhle dobře vychované zhýčkané, rozmazlené princezny, které měly v životě všechno tak snadné, protože jim to bohatí rodiče zařídili, ty nesnášela odjakživa.
Nechápala, co tahle hloupá husa dělá na tréninku zápasnic.
Slušňačka.
Rozhodla se dát jí lekci, aby jí došlo, že na to prostě nemá.
"Já jsem Míša, hihihi..."
Ignorovala její podanou ruku na úvod tréninkového zápasu a její napůl omluvný úsměv a bez lítosti ji povalila na žíněnku, sevřela ji nohama v nůžkách a paží jí objala krk.
Stiskla pevně, až její blonďatá soupeřka vyhekla bolestí.
"Jauvajs!" vydechla a pořád to brala jen jako nějakou legraci.
Měla chuť ji vyvést z klidu, vytočit ji, ublížit ji, nakopat prdel, chtěla ji vidět nasranou.
Z téhle kravaty už se nedostaneš, děvenko, pomyslela si škodolibě Agáta a stisk zesílila.
Míša pištěla, funěla a svíjela se bolestí, ale přitom se pořád pitomě chichotala, jako by to byla ta nejlepší zábava ve městě.
Agáta ji nemilosrdně našponovala, co nejvíc to šlo.
"Co blbneš, to bolí, jau, pusť..."
"Až hezky poprosíš."
Čekala vzdor, vztek, nenávist.
"Au! Jo... tak, prosím prosím, smutně koukám."
"Hodná holka."
Pustila ji a dívala se, jak si Míša vsedě ohmatává zrudlý krk.
Čekala, že jí bude nadávat, že se rozčílí, nebo si půjde stěžovat trenérovi.
Nic z toho se ale nestalo.
Míša se na ni zářivě usmála, utřela si pot z čela a vstala.
"Pane jo, tohle bylo dovopravdy. A ty seš pěkná tvrďačka. To se mi líbí! Dáme si odvetu?"
Když uviděla jemnou a nesmělou Míšu, ústa se jí zkřivila opovržlivým úsměškem.
Tyhle dobře vychované zhýčkané, rozmazlené princezny, které měly v životě všechno tak snadné, protože jim to bohatí rodiče zařídili, ty nesnášela odjakživa.
Nechápala, co tahle hloupá husa dělá na tréninku zápasnic.
Slušňačka.
Rozhodla se dát jí lekci, aby jí došlo, že na to prostě nemá.
"Já jsem Míša, hihihi..."
Ignorovala její podanou ruku na úvod tréninkového zápasu a její napůl omluvný úsměv a bez lítosti ji povalila na žíněnku, sevřela ji nohama v nůžkách a paží jí objala krk.
Stiskla pevně, až její blonďatá soupeřka vyhekla bolestí.
"Jauvajs!" vydechla a pořád to brala jen jako nějakou legraci.
Měla chuť ji vyvést z klidu, vytočit ji, ublížit ji, nakopat prdel, chtěla ji vidět nasranou.
Z téhle kravaty už se nedostaneš, děvenko, pomyslela si škodolibě Agáta a stisk zesílila.
Míša pištěla, funěla a svíjela se bolestí, ale přitom se pořád pitomě chichotala, jako by to byla ta nejlepší zábava ve městě.
Agáta ji nemilosrdně našponovala, co nejvíc to šlo.
"Co blbneš, to bolí, jau, pusť..."
"Až hezky poprosíš."
Čekala vzdor, vztek, nenávist.
"Au! Jo... tak, prosím prosím, smutně koukám."
"Hodná holka."
Pustila ji a dívala se, jak si Míša vsedě ohmatává zrudlý krk.
Čekala, že jí bude nadávat, že se rozčílí, nebo si půjde stěžovat trenérovi.
Nic z toho se ale nestalo.
Míša se na ni zářivě usmála, utřela si pot z čela a vstala.
"Pane jo, tohle bylo dovopravdy. A ty seš pěkná tvrďačka. To se mi líbí! Dáme si odvetu?"
sobota 17. dubna 2010
Romeo chyběl
Italská Verona zažila divokou noc.
Linda a Julie si to rozdaly nahoře bez.
Linda byla Romeova bejvalka a nelíbilo se jí, jaké na něj dělá ta proradná Kapuletová oči.
Ještě tak, aby se do ní zamiloval!
To by se nelíbilo ani Shakespearovi!
"Vyškrábu ti oči, ty couro namyšlená!"
"To ty si o sobě moc myslíš. Romeo mi vyprávěl, jak tě měl už po dvou dnech plné zuby! Musíš být hrozná čůza!"
"Kapuleti jsou šílená verbež! Chlapi zloději a darebáci a ženské poběhlice a mrchy! A ty jsi z nich ta největší!"
"Jediný Montek, kterýho můžu, je Romeo. A v posteli je prý vážně dobrej. Takže mi polib prdel, děvenko. Bude můj."
"No však jen počkej, až se ten tvůj sladkej Romeo trochu namete, to tě pak doma trochu propleskne, už teď se na to můžeš těšit."
"Lžeš a závidíš. V životě jsem nepotkala laskavějšího člověka. Je tak romantický! Včera mi pod balkonem zpíval serenádu."
"Prosím tě, to je jeho obvyklá taktika, tohle zkouší na každou, ty krávo."
"Tomu nevěřím!"
"Stejně vám to nevyjde! Zapomene na tebe, omrzíš se mu, pustí tě k vodě."
"Cítím, že mě Romeo miluje. Naše láska bude tak velká, že na ni budou lidé vzpomínat i po stovkách let!"
"To určitě!"
Jenže Williamu Shakespearovi se to líbilo, takže z toho nakonec byla láska jak hrom.
Julie milovala Romea a Romeo miloval Julii.
A napsal o tom dokonce knihu.
A lidi na ně vzpomínají dodnes.
Linda a Julie si to rozdaly nahoře bez.
Linda byla Romeova bejvalka a nelíbilo se jí, jaké na něj dělá ta proradná Kapuletová oči.
Ještě tak, aby se do ní zamiloval!
To by se nelíbilo ani Shakespearovi!
"Vyškrábu ti oči, ty couro namyšlená!"
"To ty si o sobě moc myslíš. Romeo mi vyprávěl, jak tě měl už po dvou dnech plné zuby! Musíš být hrozná čůza!"
"Kapuleti jsou šílená verbež! Chlapi zloději a darebáci a ženské poběhlice a mrchy! A ty jsi z nich ta největší!"
"Jediný Montek, kterýho můžu, je Romeo. A v posteli je prý vážně dobrej. Takže mi polib prdel, děvenko. Bude můj."
"No však jen počkej, až se ten tvůj sladkej Romeo trochu namete, to tě pak doma trochu propleskne, už teď se na to můžeš těšit."
"Lžeš a závidíš. V životě jsem nepotkala laskavějšího člověka. Je tak romantický! Včera mi pod balkonem zpíval serenádu."
"Prosím tě, to je jeho obvyklá taktika, tohle zkouší na každou, ty krávo."
"Tomu nevěřím!"
"Stejně vám to nevyjde! Zapomene na tebe, omrzíš se mu, pustí tě k vodě."
"Cítím, že mě Romeo miluje. Naše láska bude tak velká, že na ni budou lidé vzpomínat i po stovkách let!"
"To určitě!"
Jenže Williamu Shakespearovi se to líbilo, takže z toho nakonec byla láska jak hrom.
Julie milovala Romea a Romeo miloval Julii.
A napsal o tom dokonce knihu.
A lidi na ně vzpomínají dodnes.
pátek 9. dubna 2010
Pro diváky
Mnohým z nich se splnil dávný tajný klukovský sen.
Být při tom.
Vidět to na vlastní oči.
A tak si zaplatili a přišli.
Úředníci opustili své zatuchlé kanceláře, plavčíci své plovárny, politici své voliče, kominíci své komíny, umělci svá díla, dělníci své stroje.
Šťastní diváci si přišli na své.
A obě ztepilé děvy v bikinách se činily, jen aby jim udělaly radost.
Diváci, vesměs distingovaní, tiší a soustředění pánové, vše pozorně sledovali, aby jim nic neuniklo. Semtam si i něco vyfotili. A i nějaká ta slina ukápla.
Na tohle budou dlouho vzpomínat.
Tyhle ženské tam byly a zápasily jenom pro ně.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)