Když uviděla jemnou a nesmělou Míšu, ústa se jí zkřivila opovržlivým úsměškem.
Tyhle dobře vychované zhýčkané, rozmazlené princezny, které měly v životě všechno tak snadné, protože jim to bohatí rodiče zařídili, ty nesnášela odjakživa.
Nechápala, co tahle hloupá husa dělá na tréninku zápasnic.
Slušňačka.
Rozhodla se dát jí lekci, aby jí došlo, že na to prostě nemá.
"Já jsem Míša, hihihi..."
Ignorovala její podanou ruku na úvod tréninkového zápasu a její napůl omluvný úsměv a bez lítosti ji povalila na žíněnku, sevřela ji nohama v nůžkách a paží jí objala krk.
Stiskla pevně, až její blonďatá soupeřka vyhekla bolestí.
"Jauvajs!" vydechla a pořád to brala jen jako nějakou legraci.
Měla chuť ji vyvést z klidu, vytočit ji, ublížit ji, nakopat prdel, chtěla ji vidět nasranou.
Z téhle kravaty už se nedostaneš, děvenko, pomyslela si škodolibě Agáta a stisk zesílila.
Míša pištěla, funěla a svíjela se bolestí, ale přitom se pořád pitomě chichotala, jako by to byla ta nejlepší zábava ve městě.
Agáta ji nemilosrdně našponovala, co nejvíc to šlo.
"Co blbneš, to bolí, jau, pusť..."
"Až hezky poprosíš."
Čekala vzdor, vztek, nenávist.
"Au! Jo... tak, prosím prosím, smutně koukám."
"Hodná holka."
Pustila ji a dívala se, jak si Míša vsedě ohmatává zrudlý krk.
Čekala, že jí bude nadávat, že se rozčílí, nebo si půjde stěžovat trenérovi.
Nic z toho se ale nestalo.
Míša se na ni zářivě usmála, utřela si pot z čela a vstala.
"Pane jo, tohle bylo dovopravdy. A ty seš pěkná tvrďačka. To se mi líbí! Dáme si odvetu?"
Žádné komentáře:
Okomentovat