Günther

Jmenuji se Günther.
Bydlím ve Vídni. Většinu času trávím surfováním na internetu. Vyhledávám videa, ve kterých muži zápasí se ženami, a ve kterých muž ženu přemůže. To mě baví.
Sám taky zápasím. Jsem specialista na macaté ženské. Rád se jim dostávám na kobylku. Jsem celkem obstojný zápasník a mám i sílu, takže mi jen málokterá odolá.
Podařilo se mi získat super práci pro společnost DWW, která má tady sídlo.
Sedím celé dny a noci za mým počítačem, a vyhledávám na YouTube videa, která někdo nahrál bez souhlasu společnosti. V tom případě ho okamžitě nahlásím a mám radost, když účet po pár prohřešcích zavřou. Jsou to hajzlové, tihle nýmandi, myslí si, že jim všecko projde.
Jsem sám, manželku ani děti nemám, to mi ale ale vůbec nevadí. Necítím se osamělý. Aspoň mě nikdo neotravuje. Můžu se soustředit na svoje věci.


Jo, říkal jsem už, že pro DWW i zápasím? Platí mi za to. Dělám, co mě baví nejvíc, a ještě to mám jako placenou službu. Není to perfektní?


Jak jsem už řekl, specializuju se na mixed wrestling. Mám rád mladé velké a tlusté holky (těch ale moc není, co by zápasily), ale i zralé zkušené ženy. Když je nouze, nepohrdnu ani těmi štíhlými. Ale čím víc kil stojí proti mě, tím větší má moje vítězství nad nimi váhu. Když proti mě stojí na žíněnce, zažívám pocit nejvyššího vzrušení, a když nad nimi zvítězím, je to absolutní štěstí.
Někdy pozdě v noci mě napadá, že kdybych nebyl zápasníkem, asi bych byl násilníkem a přepadával na ulici. Ale ne, neplašte se, nikoho bych neznásilňoval. Jen bych svou oběť přemohl, pokochal se jejím vztekem a bezmocností a nechal bych ji na pokoji, utekl bych.
Vždyť sedět na nějaké ženské, držet jí paže za hlavou a dívat se jí přitom do očí, to je lepší než ji znásilnit. Vyjde to nastejno, ale je to legální.


Na jaře roku 1993 mi zavolali z DWW, abych se dostavil do studia, že mají v plánu natočit dvoudílný film "Souboj pohlaví", a že by mě tam chtěli mít, jestli mám zájem.
Myslel jsem, že se zcvoknu radostí!
Obzvláště, když jsem uviděl své možné soupeřky. Byla tu Kirsty, černovláska, přesně můj typ. A měl jsem kliku - s tou jsem se měl utkat první!
Měla na sobě černý jednodílný koupací úbor, to jsem na svých protivnicích přímo zbožňoval.
Bylo na ní vidět, že už předtím zápasila, byla dobrá, silná i rychlá. A navíc byla i dost namyšlená. A strašně nerada prohrávala. Takové vzpurné macatky, co nedávají svou kůži zadarmo jsem měl nejradši.


Kirsty byla Angličanka nebo snad Američanka. Cosi mi před stiskem ruky na úvod brebentila, ale nevěnoval jsem tomu pozornost a kašlal na to. Stejně tě dostanu na lopatky, ať chceš nebop ne, myslel jsem si v duchu, vykecej se, za chvíli už se ti nebude dostávat dech.
Chtěl jsem si ji osedlat. To bylo jediné, co jsem chtěl.
Osedlat si macatku.
Dostat ji na krovky a držet ji tak dlouho, až samou zlostí nebude vědět, čí je, beruška jedna přerostlá.
Začátek patřil mně.
Myslím, že ji zaskočila moje mrštnost.
Přece jen na to moc nevypadám.





Už už jsem í měl, ale byla silná, vysmekla se mi a dostala se na mě.
Ať jsem se snažil sebevíc, nakonec vyhrála. Musel jsem se vzdát.
Jaká potupa a hanba pro mužské pokolení!
Měl jsem ale ještě druhý pokus.
V duchu jsem si opakoval, že tentokrát už se mi nesmí vysmeknout.
Šel jsem po ní tvrdě a zákeřně, byl jsem odhodlaný pokořit ji stůj co stůj.
Utkání mělo ale podobný průběh jako to první.
Zpočátku jsem měl převahu, zahnal jsem ji do defenzivy, dostal ji dokonce na záda...
Ale neudržel jsem ji tam. Zase se mi vymanila a přešla do protiútoku.
Byla silná jako svině. (Promiňte mi ten výraz, ale přesně to jsem si v duchu říkal).





Další na řadě byla Marie, bývalá šampionka Francie v judu. Do prdele.
Byla o dost menší než já, ale zase sportovkyně... Nejradši bych si vybral za soupeřku někoho jiného, ale produkce trvala na tom, že půdeme na sebe my dva.
Podezříval jsem je, že mi to udělali naschvál, aby viděli, jak mi někdo nakope prdel.
Vycouvat jsem ale nemohl, jinak by mě třebas už nikdy nepozvali, toho jsem se bál nejvíc.
No nic.
Dopadlo to přesně tak, jak jsem čekal.
Byla to katastrofa.





Amatér na profesionílku zkrátka nemá, i kdyby stokrát chtěl.
Použila na mě snad všechny chvaty, které znala.
Mé sebevědomí utrpělo značnou újmu.
Potřeboval jsem si na někom spravit chuť.


Po tomhle zápase jsem zkusil své štěstí ještě s Evou.
Eva byla solidně stavěná blonďatá Maďarka. V červeném jednodílném koupacím úboru mi silně imponovala a přitahovala mě. Měl jsem chuť si s ní zazápasit. Jako malej kluk.
Ale byla to silná mrcha, možná ještě o něco víc než Kirsty. Taky o něco vyšší.
No měl jsem s ní plné ruce práce.
Však se na to podívejte.





Po tomto neúspěchu jsme se přesunuli ven, kde měly probíhat další utkání pod širým nebem.
Odpočinul jsem si, doplnil kalorie a po pauze jsem byl připraven nastoupit a utkat se s ní znovu.
Bylo na ní vidět, že mě trochu podceňuje, nebrala mě moc vážně - přece jen mě před pár hodinama přemohla a posadila se mi na obličej. Věřila si na mě.
A to byla moje šance.
Diváci - převážně chlapi - mě divoce povzbuzovali. přáli mi vítězství, chtěli vidět tu blonďatou potvoru na lopatkách. Ženské fandili zase jí. Jako dycky.
Připadal jsem si jako gladiátor bojující za čest mužské rasy.
Byl to prestižní souboj.
Bezohledný a nekompromisní.
Vyhrát jsme chtěli oba.





Uznejte sami, že mi moc nechybělo.
Tyhle mladé holky se ale nevzdávají a bojují jako divé. Je těžké, skoro nemožné, zlomit jejich odpor.
Na to, abych si dosytosti užil dlouhé a vydatné pupčení, bych musel mít za soupeřku nějakou pěknou macatici trochu víc v letech, pohodlnější a měkčí. Ta by to asi zabalila a zůstala rezignovaně, pasivně ležet, a já na ní. Triumfoval bych.
Musím si nějakou takovou najít, která by byla ochotna změřit se mnou své síly.
Držte mi palce.
Já vím, že ji jednou najdu.
Jsem Günther.
A zápasení se ženami považuju za největší věc ve svém životě.