Můj brácha má príma bráchu

Stará moje staršího bráchy mě pěkně srala už delší dobu.
Byl jsem v šoku, když si ji poprvý přitáhl domů. Kam dal voči? Tuhle blbou brécu že chce pojmout za manželku?
Byla úplně blbá, šíleně namyšlená a tlustá jako svině před porážkou.
Byla jen o tři roky starší než já, ale neustále mi dávala najevo, že jsem ještě dítě.
Už jsem to nemohl dýl vydržet!
Jednou když si válela špeky na zahradě a opalovala se, jsem ji překvapil a začal jí krotit.
Držel jsem tu píču dobře - nemohla se ani pohnout.
Nadávala mi a zuřila z plna hrdla a já se pásl na její bezmocném vzteku.
Měl jsem ji na zádech a ona se neuměla osvobodit a uniknout.
Funěla a hekala a stukala, pištěla a kvičela, až se mi z toho postavil ocas.

Držel jsem ji v ukázkovém chvatu znehybněnou. Byla moje!
Potom začala kroutit zadkem a vzpínat se na něm.
Měl jsem co dělat, abych ji udržel. V její prdeli spočívala všechna její síla.
Věděl jsem, že když si podmaním ji, bude moje celá.

Nebyl to klasický výpup, ale něco, co se mu hodně podobalo.
Pro ni to bylo velice potupné, o tom jsem nepochyboval.
Byla větší a těžší než já, přesto jsem ji přemohl.

Odrazil jsem její dva nápory s největším vypětím.
Prudce jsme oddechovali.
Nevěděla si se mnou rady. Neuměla mě ze sebe setřást. Byl jsem silnější.
Jen nerada se smiřovala se svým trpkým údělem.

Pak se mi ji podařilo chytit mezi nohama.
Provlékl jsem jí ruku mezi masitými stehny, dlaň na jejích hýždích.
Byl jsem král!
Že bych se jí dostal na kobylku tak důkladně,s tím jsem ani nepočítal!

Měl jsem ji, svini vypasenou.
Byla v mé moci.
To se mi moc líbilo.

Závěrečný triumfální výpup z očí do očí jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít.
Chtěl jsem se na ni posadit.
Zasloužil jsem si to.

Dostal jsem ji a oba jsme to věděli.
Zkrotil jsem ji jak se patří!
Seděl jsem jí na kozách a cítil se fakt dobře.
Doufám, že brácha můj výkon řádně ocení, až se to dozví.

Sestřička z Podolí

Ležel jsem takhle v nemocnici v Praze-Podolí se zlomenou nohou a nudu jsem zaháněl škádlením pěkné vyvinuté mladé sestry, která se o mě starala.
Nebyl jsem pro ní nic - jen dokaličený starý plesnivý dědek se zlámanou hnátou - dávala mi to najevo. Její předepsaná, nucená zdvořilost jí stála mnoho úsilí. Já jí to rozhodně nijak neusnadňoval.
Jmenovala se Miluše - to jméno mě něčím dráždilo a vzrušovalo.
"Slečno Miluše," oslovil jsem jí přátelsky při ranní kontrole," kdybyste se svlékla do půl těla, nechal bych si od vás změřit teplotu."
"To nejde, pane Sládek," usmívala se sebevědomě - měla velké kozy a byla si toho moc dobře vědoma," to by vás mohl taky trefit infarkt a to já si na triko nevezmu."
"Myslíte si, že jste silná, Miluše?" pokoušel jsem se ji vtáhnout do rozhovoru.
"Co to?" zeptala se překvapeně. Svým nečekaným dotazem jsem ji zaskočil.
"Jestli máte sílu."
"Řekla bych že tak akorát."
"Stejně si myslím, že bych vás přepral, Miluše."
Pobaveně se zasmála z plna hrdla.
"To asi těžko. Dělám judo, na mě byste si nepřišel."
To mě zaujalo. Dosud mi o sobě neřekla nic osobního.
"Na žíněnce bych vás dostal, Miluše. Já totiž taky trochu zápasím."
"Vy, jo?" odfrkla pochybovačně a změřila si mne pohrdavým pohledem. Podceňovala mne - to bylo dobré, v tom byla moje šance, jak ji vyprovokovat.
"Rekreačně," upřesnil jsem. "I se ženami."
"Troufáte si jen na ženské, co, z chlapů máte strach," pokusila se mě urazit.
"Je to regulérní zápasnické odvětví, muž proti ženě. Říká se tomu smíšený zápas, mixed wrestling. Chtěla byste si vyzkoušet své síly, Miluše?"
"S váma, jo?" usmála se.
"A proč ne, Miluše. Myslím, že byste se mi neubránila. Nebo snad máte strach ze starého páprdy?" popichoval jsem ji. Už jsem ji měl na háčku, váhala, lákalo jí nakopat mi prdel a přesvědčit mě i sebe o své fyzické převaze.
"Moc si věříte. Vždyť jsem vám říkala, že dělám judo."
"O to by to bylo zajímavější, nemyslíte, Miluše?" kul jsem železo, dokud bylo žhavé. "Jste trénovaná, větší, určitě víc vážíte. Byla byste ve výhodě. Já jsem sice menší, ale zato jsem mrštný a mám určité, řekněme... zkušenosti, které bych mohl uplatnit."
Lákalo mě tuhle opálenou plnoštíhlou mladou svini dostat na žíněnku a tam se s ní utkat v poctivém zápase, pěkně tělo na tělo. Škrtit ji, možná jí nasadit i pupčení...
Musím ji vidět přemoženou. Zkrátka musím.
"Tak až se uzdravíte, tak možná..." pokusila se mě odpálkovat.
"Můžu za vámi přijít na trénink, Miluše? Zjistím si, za jaký oddíl se perete," chytl jsem se toho.
Zaváhala. Možná už litovala toho, že se mi hned nevysmála.
"To ne. Raději..."
"Bez diváků, chápu," zasáhl jsem ji na citlivém místě a s potěšením pozoroval, jak proti své vůli rudne."Kdybych vás přemohl před očima vašich kamarádů, nepřežila byste to. Byla by to ostuda. Prohrát s takovým starým dědkem."
"Jenže mě nikdy neporazíte," zasyčela znenadání, bojechtivě a rozzlobeně. "Sevřu tě nohama a ukroutím ti tu tvoji pitomou plešatou hlavu!"
Ano, na to bych si musel dávat pozor, v tom by spočívala jehí největší zbraň a hrozba. Musel bych si dávat pozor, aby mě nechytila do nějaké páky.
Ovšem jakmila bych ji stáhnul na zem, objal kolem pasu a dostal se za ni, moje šance na úspěch by prudce vzrostly. Vsadil bych se, že nějaké zákeřné sprosté nechutné žime by jí nebylo po chuti. Zatlačil bych ji do pasivity, aby se musela jen bránit a jen reagovat na to, co udělám já. Velkým holkám se nezamlouvá, když není po jejich. To je stará známá věc.
"Najdu si vás, Miluše. A půjdeme ke mně. V obýváku je místa dost."
"Dám vám lekci," slíbila mi.
V duchu jsem se smál.
Ne ty mně, ale já tobě udělím lekci, na jakou do smrti nezapomeneš, holčičko.

Milušiny tělesné proporce přímo svádějí k tomu, aby ji někdo šikovný dostal na záda.
A pomalu, postupně, nelítostně, potupně, ale přitom s náležitou péčí a láskou znehybnil.
Její ponížení musí být promyšlené a dokonalé.
Její nezdravě bujné a troufalé sebevědomí musí být zkroceno.
Sestřička přechytračena pacientem - to bude krásné.
Zápas s ní bude nezapomenutelný zážitek srovnatelný se vstupem člověka na Měsíc.
A moje vítězství bude sladké stvrzení odedávné pravdy o samičí podřízenosti samčí vůli.
Samice se o ní musí přesvědčovat znova a zase, aby na ni nezapomněly.
Mají k tomu totiž občas neodolatelné tendence.
Sestřičky z Podolí nevyjímaje.

"Jestli si teda myslíte, že na žíněnce vás nepřeperu, to jste vážně omylu!" zakončila naši debatu rozohněně.
Omyl, na žíněnce tě naopak zkrotím, pomyslel jsem si spokojeně v duchu.
A nejvíc překvapená bude Miluše.