Nějak extra mu to nevadilo, bydlel u rodičů, měl svůj klid a pohodlí.
Fred dělal instruktora juda pro mládež v místní tělocvičně.
Jakmile poprvé uviděl Žanetu, věděl, že je ztracen.
Žanetě bylo osmnáct, byla to tmavovlasá modrooká dívka se silnou nadváhou - vážila nejmíň 150 kilo, jak odhadoval. Fredovi okamžitě padla do oka, na svůj věk se chovala vyspěle, na tatami působila elegantně. Chtěla se naučit judo, měla do praní chuť, byla silná i překvapivě mrštná. Měla výdrž a bojovné srdce.
Vůbec nic však ještě neuměla, byla nezkušená a občas byla na tatami neohrabaná až bezradná.
Nějak se to stalo, že si za svého partnera vybrala právě Freda, asi se jí líbila jeho nesmělá, nemluvná, dobrácká a mírná povaha, vzbuzoval v ní důvěru a protože byla tak velká, že s ostatníma holkama trénovat nemohla a s kluky nechtěla, věnoval se jí převážně Fred. Ohromně ho to s ní bavilo, bylo to jako splněný tajný hříšný puberťácký sen, který si ještě nesplnil.
Nacvičovali spolu uchop, nástupy do chvatů, pády... Na nevazu se Fred obzvlášť těšil - zároveň však z ní měl velké obavy. Žaneta ho silně vzrušovala a hrozilo, že po těsném kontaktu tělo na tělo Fred nedokáže ovládnout a skrýt svou erekci.
Po tréninku si ho pravidelně honil, s myšlenkami na Žanetu, upnutou v bílém kimonu, bosou, mladou, macatou, zadýchanou a rozesmátou.
Měl o ní dokonce sny. Začínaly většinou nevinně, ale konce byly dost divoké. Jednou se mu zdál mimořádně živý sen, ve kterém byl pravěký lovec, který se vydal ulovit ženu ze sousedního kmene a zastihl Žanetu, jak se nic netušíc koupe v potoce. Potichu se svlékl a vydal se k ní. Žaneta ho spatřila až v poslední chvíli a snažila se utéct, s velkým křikem a pištěním, on se hnal za ní, dohonil ji na blátivém břehu a povalil ji v divokém, vzrušujícím zápase. Bylo to jako by se snažil vytáhnout na břeh nějakého obrovského kluzkého mrskajícího se sumce...
Fred se probudil celý zpocený a vzpamatovával se z toho celé dopoledne.
Příští pátek si Žanetu odvedl stranou a vysvětlil jí, že jí ukáže základy boje na zemi a posléze si procvičí i některé pokročilé a náročnější techniky.
Dal jí podrobnou přednášku a pak si lehl na záda a vyzval ji, aby si na něho vlezla a pokusila se ho udržet pod sebou. Po několika marných pokusech (Fred se jí vždycky i přes její váhu a sílu vymanil a vysmekl), si role prohodili - nyní měl být Fred tori a Žaneta uke - měla se bránit a pokusit se Freda ze sebe shodit.
Fred jí názorně ukázal, že to nebude mít tak snadné, navíc už byla unavená z předchozího zápolení, což mu vyhovovalo ještě víc.
Byl to báječný pocit, když na ní seděl.
Uvědomoval si, že je jednou tak mladší, a že by mohla být klidně jeho dcera, neskutečně ho však rajcovalo a uspokojovalo, že ji bude pupit. Toužil po tom z celého srdce.
Pupení je základ, děvče, tomu mezi judisty neujdeš. A já budu první, kdo tě zkrotí. Budu tě mít, budeš moje, celá. Dostanu tě, budu tě mít zalehnutou a držet a tatešit, dokud nebudeš úplně hotová.
Když jí konečně, po dlouhém oddalování a očekávání, kdy si to jen představoval, nasadil držení a dostal ji pod svou kontrolu, cítil se jako v sedmém nebi.
Dával do toho všechno. Pupčil ji svědomitě, důkladně a vydatně, nesmlouvavě, vůbec ji nešetřil a nedopřával oddechu. Chtěl jí mít přemoženou, chtěl, aby si ten pocit uvědomovala a aby na něho nikdy nezapomněla, jaké to je být přemožená. Chtěl jí naučit pokoře a aby si uvědomila, že i ta nejlepší judistka může s někým někdy prohrát a musí se naučit to přijmout. Byl zvědavý na její reakci, to bude klíčové pro jejich další vztah - bude-li nějaký.
Ocas mu stál jak za mlada, měl kvalitní, pevnou, jásavou erekci. I ona si jí musela nýt vědoma, už nešlo nic zakrývat a předstírat.
Fred se styděl jako malý kluk a zároveň byl šťastný jako nikdy předtím, připadal si silný, nepřemožitelný a nebezpečný, jako pravý pán tvorstva. Vítězné pocity ho zaplavily jako euforie.
I když už byl konec, stále jí držel v sevření a odpočíval, nedokázal se nabažit své převahy.
Těžce oddechoval, no spíš funěl, a cítil, že se přitom usmívá.
"No tak, vzdávám se, už mě pusťte," poklepala ho jemně po zádech.
Chytil ji za ruku a zkroutil ji jí, aby se sama škrtila vlastním předloktím a nalehl na ni celou svou vahou, čímž jí dokonale ochromil, takže byla úplně bezmocná, Nemohla si ani uprdnout. Byl lovec a ona jeho kořist. Tučný úlovek, 162 kilo živé váhy.
"Ještě chvilku," zašeptal jí do ucha.
Udělal ji opravdu nechutně důkladně. Jako žádnou jinou nikdy předtím. Dal si na ní záležet a nic neuspěchal.
Zvedl hlavu a všiml si, že kolem nich stojí kruh diváků, mladších děcek a zvědavě se na ně koukají.
"Páni, ten jí dává..."
"Není už úplně udušená?"
"Ta je tuhá jak prkno."
Vzpamatoval jsem se a pustil jsem jí kyslík.
"Promiň, přehnal jsem to," omlouval jsem se jí, když jsem ji křísil.
"To je oukej," ovívala se,"nevěděla jsem, že máte takovou páru. Nezdáte se."
"Omlouvám se."
"Potrápil jste mě, dával jste mi pěkně do těla. Někdy umíte být i hajzl."
Když odcházela, pošeptala mi do ucha: "Líbilo se vám to, viďte. Všimla jsem si."
Pozoroval jsem její odcházející pohupující se zadnici a mohl se hanbou propadnout.
Zároveň jsem ale cítil i oprávněnou pýchu - tuhle jsem dostal.
Po tréninku se šel osprchovat a vyhonil si péro přímo ve sprše, nešlo tomu odolat.
Když vyšel do teplého podzimního podvečera, čekala na něj u vchodu postava v bílé mikině.
"Vidím, že vás ten dnešní zápas pěkně vzrušoval," usmála se na něho Žaneta a pohodila hlavou. "Nechtěl byste pokračovat u mě doma? Naši jsou pryč, nikdo nás tam nebude rušit."
Fred polkl a na čele mu vyrazily kapky potu.
"Naučím tě ještě pár nových chvatů."
Žaneta se na něho mile pousmála.
"Možná něco naučím i já vás."
Ale..."
"Někdy potřebuju i hajzla, co mě nepustí a jde si za svým."
A takhle to dopadlo.
Nakonec jsem nedostal já jí, ale ona mě.
A zápasíme spolu skoro každý den.
I když už to není bruneta, ale stala se z ní blondýna. Svině jedna proradná, nádherná, moje. Princezna Boubelka.
Jo, jsem Fred.
Žádné komentáře:
Okomentovat