Jelikož jsme chytali polské televizní programy, chytal jsem ji na naší stařičké černobílé televizi, kdy se jen dalo.
Byla polskou medailovou nadějí v nejtěžší hmotnostní kategorii, v supertěžké nad 72 kilogramů, takže když se konalo MS nebo Olympiáda, byly zprávy o ní třeba ve zprávách na TVP1 v 20:00 nebo na TVP2 po 22:00 celkem běžné.
V dětství byla mým největším judistickým sexuálním idolem, co si budeme nalhávat.
Narodila se v roce 1967.
14. února 1983 přišla na svůj první trénink. I když to bylo na valentýna, tento kapitalistický svátek se tehdy v socialistickém Polsku ještě neslavil. Pro závod družstev chyběla trenérovi závodnice v nejtěžší kategorii a kamarádka mu pověděla, že ve škole zná jednu takovou velkou holku. Následně Beatu dlouho přemlouvala, aby to zkusila. Když se jí to konečně podařilo, trenér si ji skepticky přeměřil od hlavy k patě a řekl jí, aby se šla převléct do kimona.
Zalíbilo se jí to a od té chvíle se z ní stala judistka.
V dobách své největší slávy měla Krušyna (jak ji kolegové láskyplně přezývali) 180 cm a 254 kilo.
Vždy když zápasila, jsem si potají v duchu přál, aby jí soupeřka dostala na zem a nasadila držení. představoval jsem si ten zápas do nejmenších detailů. Jenže doma v Polsku na národních šampionátech neměla vážnou konkurenci a své soupeřky drtila hladce a nekompromisně a na světových soutěžích zase prohrávala tak nějak decentně, byla opatrná a hlídala si, aby se jí nikdo nedostal na kobylku. Třeba když viděka, že na svou protivnici nemá, nechala se zkontumovat pro pasivitu raději než aby podlehla v otevřeném zápase. V mládí možná nějaké to držení dostala, ale čím byla starší a zkušenější, tím líp se uměla takticky šetřit a vyhýbat se totálnímu deklasování. Bylo také nesmírně obtíýné ji dostat na tatami, když si lehla do obranné pozice na břicho, nebyla na světě žena, která by ji dokázala přetočit.
Dosáhla význačných sportovních úspěchů. Jako první Polka vybojovala zlato z mistrovství světa a sahala i po medaili z olympiády.
Následující video jsem našel na internetu až dlouho poté, co ukončila svou závodní kariéru (v roce 2001) a začala pracovat jako bachařka ve věznici v Jastřembju.
Je z Olympiády v Barceloně 1992.
Předtím porazila těžkotonážní Rusku Světlanu Gundarenkovou a možná si na o dost menší Japonku Sakaue věřila.
Právě s ní se totiž v boji o bronz utkala.
A byl to vskutku vzrušující sportovní a divácký zážitek.
Kvalitní, hluboký a nezapomenutelný.
A v mém případě bych se nebál použít pojmenování údozdvižný.
Váhový rozdíl mezi oběma borkyněmi byl hned po nástupu markantní.
Beata nastoupila sebevědomě, možná se cítila jako favoritka. Síla a kila byly na její straně.
Sakaue však v žádném případě nehodlal prodat svou kůži lacino.
Nedala se. A nebála se.
Stav zůstával vyrovnaný, ani jedné z nich se nepodařilo prosadit žádným chvatem.
Běžela čtvrtá minuta jejich veledůležitého souboje.
Snad za to mohla únava z předcházejících kol, snad špatné momentální vyhodnocení situace: Beata se dopustila osudové chyby - pokusila se Japonku okontrovat a strhnout ji k zemi, ta však na to čekala a byla připravena. Využila jejího příliš širokého ukročení a posadila ji rázně na zadnici.
Beata se už nestačila překulit na břicho, hbitá Japonka jí provlékla ruku v podpaží a pak už bylo pro Beatu těžké vzdorovat, když rozhodčí ohlásil počítání.
A držení to bylo náramné.
Vysoce erektivní, učebnicové, plné zvratů a pokusů o únik, syrové, divoké, živočišné, precizní, nemilosrdné, trpělivé a vydatné, prostě se vším všudy.
Přesto to statečně nevzdávala a bojovala krásně až do konce.
Několikrát se už už zdálo, že silná a velká Polka ze sebe malou a čipernou Japonku shodí a vymaní se zpod ní, ale ta rovněž bojovala zarputile jako lvice, jistě cítila obrovskou šanci na vítězství, a vždy ji pohotově vrátila do původní pozice na zádech, blokujíc její tělo vlastním trupem.
Na tohle bych se vydržel dívat dlouhé minuty.
Bylo to jako kdyby malá rybářka chytila do sítě ohromného sumce a ten sebou mrskal a snažil se ze všech sil osvobodit.
No prostě pastva pro oči, při které muselo srdce každého pravověrného milovníka ženského juda zaplesat.
Navíc na něco takového nebyla tučná Maksymow rozhodně zvyklá - možná ještě z dorosteneckých kategorií.
A nyní byla takto sprostě a hanebně vypupčena a přemožena před zraky celého Polska, celého světa!
Řečeno expresivně - prasnice byla vyprasena málo vídaným prasáckým způsobem, jak si to zasloužila už dlouhá léta.
Na olympiádě.
A bylo to maso.
Pochopitelně byla zklamaná, spíš nasraná.
Takhle si to nechat nandat jako nějaká hloupá tlustá husa.
Sympatická culíkatá Japonka byla po zápase tak dojatá, vyčerpaná a šťastná, že se samou radostí rozbrečela.
A na pokoji si určitě pobrečela i Beata.
Podobná šance se vyskytne jednou za život.
Dneska je Beata vdaná, svatba 2006, má malou dceru, ale nechce, aby z ní byla taky judistka, protože považuje tenhle sport v Polsku za nedoceněný.
Má dokaličené koleno, ale jinak je v pohodě.
hezké))
OdpovědětVymazat