Dvojice, která se našla

Max měl Simonu rád pro její pasivní, čistě ženský styl zápasení.
Jenom se bránila, nikdy sama od sebe neútočila.
Max měl rád ty tiché, mlčenlivé, poctivé, urputné zápasy, kdy nemluvili a bylo slyšet jen jejich oddechování. Tiskl se na její velkou statnou zadnici a měl pocit, že Simona ví, že jedině u ní může nalézt a pocítit štěstí, které mu nedá žádná jiná, a bude se k ní proto vždycky vracet.

Nebyla vyloženě hezká, ale nebyla ani škaredá. Max na ní oceňoval její tichou houževnatost, tu upjatost, která ho přitahovala, uzavřenost, málomluvnost, jako by se pořád za něco styděla.
Její předností byla samozřejmě její velká prdel, jaká se jen tak nevidí: byla to řiť, kvůli které ztrácí hlavu i nudní, nesmělí a slušně vychovaní hoši, ti největší stydlíni v okolí.
Nepřitahovala ho sexuálně - ne tím správným způsobem, tak jako jiné; i když si rád namlouval a myslel, že on ji ano - vzrušovala a těšila ho myšlenka na zápasení s ní.
Stal se z toho pravidelný zvyk.
Max přišel, zazvonil, Simona připravila něco k jídlu, domácí pizzu a zmrzlinu, připravila kávu nebo čaj. Koukali se na televizi, pak se převlékli a šli zápasit.
Max nikdy nezůstával na noc a Simona ho nikdy nenutila, aby zůstal.
Přicházel a odcházel, jak se mu to hodilo a zachtělo, a oběma to tak vyhovovalo.