Vyzval jsem sousedku

Moje sousedka je svině. A pracuje v řeznictví, aby bylo jasno.
Taky jsem o ní věděl, že kdysi dělala řeckořímský zápas (za komoušů!) a házela s diskem, či co, a že má sílu jako hovado.
Už dlouho mě srala, až jsem to nevydržel a zašel si za ní do bytu (je rozvedená), kde jsem se s ní pohádal a vyzval jsem ji k zápasu kdo z koho. Tím jsem ji jen rozesmál.
"Osedlám si tě jako osla! Nic jiného stejně nejsi. Stojíš za hovno, ty budižkničemu."
Ta mrcha mě nepovažovala za důstojného soupeře a myslela si, že se se mnou vypořádá jak s klučíkem.
Tak jsem si to rozdal na žíněnce se skoro padesátiletou řeznicí.
Chtěl jsem tu svini dostat za každou cenu! Podařilo se jí mě řádně nasrat.
Bože, jak já si nesnášel.

Byl jsem trochu nervózní - co když mě ta mrcha přepere?

Její taktikou bylo chytnout mě a sevřít mezi svoje stehna. Když jsem se ocitl v tom jejím svěráku, měl jsem chuť vypustit duši.

Stálo mě ohromné úsilí se z jejích smrtících nůžek vymanit. Ale ani pak to nebyla žádná procházka růžovým sadem.

Vytáhla na mě jakýsi starý chvat ze svého zápasnického arzenálu.
Seděla mi na zádech a držela mě za nohy.
Nasadila mi dvojitého nelsona.
Iniciativa byla na její straně, já se jen obtížně bránil.
Nebylo to dvakrát příjemné.

Byl to boj na život a na smrt, oba jsme chtěli vyhrát a pokořit toho druhého.
"Potíš se jako prase," provokovala mě. "Už nemůžeš?"

Po nějaké době už na ní (stejně jako na mě) byla znát únava a já vycítil svoji šanci.
I když bojovala jako o život, přece jen jsem se jí dostal na kobylku!
To byla krása!
(Ocas mi stál jako nějakému puberťákovi).
Přišly mé chvíle.

Svině se mi ale vysmekla a zas byla na mě.
Do řiti!

Naštěstí se mi ve chvíli, kdy se mi pokoušela nasadit school girl pin (představte si to - ta drzost!) ji podařilo ze sebe shodit a znovu jsem přešel do útoku.

Teď tě dostanu, pomyslel jsem si. Teď nebo nikdy!
Měl jsem teď tu její masitou prdel přímo pod nosem a musel ji nějak otočit na záda.

Pracoval jsem na ní. Udržoval v nejistotě. Měl jsem ji v nepříjemné pozici a držel ji v ní.

Pak se mi ji však povedlo šikovně chytit, zapřel jsem se a cítil jsem, jak překonávám její odpor - a najednou jsem ji měl na zádech, ani jsem nevěděl jak!
Měl jsem ji!!!

Zažíval jsem opojný pocit triumfálního vítězství.
Bylo to sladší a víc mě to vzrušovalo, než kdybych tu krávu vymrdal do prdele.
Poplácala mě dlaní po zádech, vzdávala se.
Pustil jsem ji, odvalil jsem se a chvíli jsme oba leželi na zádech vedle sebe a ztěžka jsme oddechovali.
Pak se ale postavila a bylo jasné, že chce pokračovat a uštědřit mi potupnou odvetu.
Aspoň vyrovnat skóre.
Už mě neprovokovala, tvářila se smrtelně vážně a odhodlaně.
Musel jsem si na ni dát pozor.

Ke konci už to bylo - světe div se! - spíš jen takové přátelské laškování a spokojená vyrovnanost se zápasem z obou stran.
Usmívali jsme se a vtipkovali.
Chtěl jsem ji sice ještě jednou vypupčit - a málem se mi to podařilo! - ale uvolněná atmosféra nadále pokračovala.

Po skončení zápasu - pro oboustrannou vyčerpanost - jsme si dokonce ještě sedli a poklábosili jsme. o všem možném. Zjistil jsem, že sousedka vlastně vůbec není špatná ženská. A měl jsem dojem, že i ona si svůj původní úsudek o mně poopravila.
Zápas nás sblížil.

Za dva týdny jsme to spolu dali dohromady a do konce roku byla svatba.
Jako řemen.
A v zápasení pokračujeme dál, to si nemyslete.
Je to ten nejlepší způsob odreagování a naše společná velká záliba.
Vzít si řeznici je přece terno.