Moje Pavlína

MOJE PAVLÍNA


Moc to s holkama neumím. Většinou, když se mi nějaká líbí, nejsem schopen s ní normálně komunikovat. Zakoktávám se, červenám se a plácám nesmysly. Prostě trapas. Někdy si myslím, že si snad ani žádnou nikdy nenajdu. Vždyť která by chtěla takového moulu. Přitom bych byl na ni hodný a hýčkal ji a dělal bych pro ni, co bych jí na očích uviděl. Zatím jsem ale žádnou takovou, která by o mně stála, nenašel. A ty, které by se zase líbily mně, těm jsem nejspíš jen pro smích.

*

Odpoledne jsem jel jako obvykle první úterý v měsíci tramvají přes celé město za dědou.
Děda byl borec, válčil s fašisty, za 2. světové války pomáhal dobývat Berlín. Taky ve válce přišel o nohu. Rád jsem ho poslouchal, jak mi vypráví příběhy z té doby. Podezříval jsem ho, že si spoustu z toho vymyslel, ale i tak jsem za ním rád jezdil.
Takže jsem seděl v tramvaji, čuměl z okna a přemítal nad svým pochmurným osudem vydědence. Když jsem pak vzhlédnul, všimnul jsem si jedné holky, ani jsem si nevšiml, kdy přistoupila. Blondýna, vlasy do ohonu, trošku taková buclatější, ale to mi vůbec nevadí. Asi jsem na ni musel zírat nějak dlouho, protože se na mě taky podívala. A světe, zboř se, usmála se na mě. Okamžitě jsem odvrátil zrak a odvrátil se, aby si snad nemyslela, že jsem nějaký úchyl. potom jsem ji sledoval už jen potají, tak po očku, sem tam, vždycky, když se nedívala.
Líbila se mi čím dál víc. Jenže jsem věděl, že jsem srab a že neseberu odvahu, abych ji oslovil. Abych aspoň řekl čau, kam jedeš? jak se jmenuješ? Na to jsem neměl, to jsem věděl. Nejspíš by mě poslal do háje. Ale co když ne?
Tohle mi vrtalo hlavou do té doby, než jsem musel vystoupit. U dveří jsem se po ní ještě naposledy ohlédl, abych si ji vryl do paměti. Dívala se na mě. Tak trochu zvědavě.
Myslel jsem na ni celou cestu k dědovi.

*

Zazvonil jsem a počkal, než mi přijde otevřít. Jeho byt jsem dobře znal. Zanedlouho už jsem seděl ve svém oblíbeném křesle, děda bafal doutník a popíjel čaj se slivovicí (podezříval jsem ho ostatně z toho, že čaje tam moc není) a vypadalo to, že by každou chvíli mohl začít zase něco vyprávět.
"Dědo, a jak jsi vlastně sbalil babičku?" zeptal jsem se ho neočekávaně. Na podobné osobní věci jsem se ho nikdy neptal, bál jsem se, že by se mohl rozzlobit a už mě k sobě nezvat. Babička už byla pár let po smrti.
Děda na mě zkoumavě pohlédl. Měl jsem pocit, že mi vidí až do žaludku.
"Proč se ptáš?" spokojeně zabafal.
"No, zajímá mě to." Po chvíli jsem dodal: "Z osobních důvodů."
Děda neřekl nic, jen se dlouze podíval do stropu. Čekal jsem. nakonec vzdychl a řekl: "Víš, souvisí to s tím, jak jsem přišel o nohu."
Další komkplikace. O tomhle děda nikdy nevyprávěl. Byla to jeho historka, kterou nikdy nikomu nevyprávěl.
Očekával jsem, že naše dnešní návštěva se chýlí ke konci. Přepísk jsem to.
Děda se díval někam před sebe a jeho oči viděly něco, co nebylo v místnosti.
"Stalo se to v květnu," začal vzpomínat. "Byl květen. Válka už se chýlila ke konci, ale Němci se pořád ještě nevzdávali. Byli zoufalí, protože už neměli kam ustupovat. Bylo to nejnebezpečnější období z celé války, to mi věř."

*

V noci jsem pak na to myslel, převaloval se a nemohl usnout. Ve snu se mi zdálo o rozbombardovaném Berlíně, o zvucích náletových stíhaček, o krásných ostřelovačkách a o zaminovaném poli, které mám proběhnout, abych se dostal do bezpečí. Probudil jsem se celý dolámaný a zpocený.
Jo, už jsem vám říkal to, že dělám judo? Zkoušel jsem i jiu-jitsu a karate, ale tohle mě bavilo nejvíc. Dvakrát týdně trénik, pondělí a čtvrtek. Aspoň něco dělám pro svou fyzičku.
Jsme v oddíle samí kluci, ani jedna holka.
Tedy až do následujícího čtvrtku.
Byl jsem už v kimonu a normálně se rozcvičoval, když do tělocvičny vešel trenér a vedl nám ukázat nějakého nováčka.
Myslel jsem, že to se mnou sekne. Byla to ona!!! Ta holka, co se mnou jela v tramvaji.
Zíral jsem na ni jako na zjevení. Byla už oblečená v bílém kimonu a nervózně se na nás usmívala. když mě uviděla a poznala, mávla na mě a zašklebila se.
Pavel, který stál vedle mě se na mě nedůvěřivě podíval.
"Ty ji znáš nebo co?"
Rozhodl jsem se být tajuplný.
"Trochu."
"Není špatná," zhodnotil ji ještě Pavel, a pak už jsme poslouchali trenérovu uvítací řeč.
Jmenovala se Pavlína, byla stejně stará jako já - tedy 17 - nedávno se sem přestěhovala z jiného města, tam taky chodila do judistického kroužku, no a tak se ocitla i tady.
Trenér se rozhlédl, aby jí vybral vhodného sparingpartnera, se kterým by mohla trénovat. Myslím, že spousta kluků by si to s ní ráda zkusila, přece jen, trénovat s holkou je něco jiného než s klukem, můžete se předvést, jací jste džentlmeni, udělat na ni dojem. A tak dále.
"Já bych to teda zkusil," byl aktivní Pavel, ale trenér jeho poznámku ignoroval a vtom jeho pohled zaparkoval na mě.
"Michale, budete dneska spolu."
Srdce se mi rozbušilo jako splašené, stál jsem na místě jako solný sloup a díval se, jak ke mně jde.
"Ahoj," řekla nesměle. "Já myslím, že už se odněkud známe."
Byl jsem v šoku z toho, že si mě pamatovala.
"Jó - ahá," hrál jsem blbce. "Z té tramvaje."
"Jo," culila se. "Jsem ráda, že jsem s tebou," dodala a pak už začal trénink.
Docela jí to šlo. Byla snaživá a nějaké základy techniky rozhodně měla. Bavilo mě to s ní a jí asi taky. Nasmáli jsme se spolu, až mě bolelo břicho. Všechna nervozita ze mě spadla, cítil jsem se jako chlap. Bylo mi skvěle.
Trénink mi uběhl strašně rychle.
"Bylo to fajn," řekla mi nakonec.
"J-jo - tak zase v pondělí," stálo mě velké úsilí, abych se tvářil jakoby nic.
Napadaly mě dokonce šílené myšlenky, že bych se jí mohl zeptat, jestli nechce doprovodit domů - přece jen, už se stmívalo - ale než jsem se stačil rozhoupat, stál u ní Pavel.
"Hodím tě domů, chceš? Jsem tu autem," zamachroval.
Pavlína se na mě podívala a pak zase na Pavla.
"Ne díky, mám to kousek. Jsem domluvená s kámoškou."
"Jak chceš," pokrčil rameny Pavel a díval se, jak odchází do šatny.
"Nána pitomá namyšlená," okomentoval to ironicky a trochu vztekle. "Ale má dobrou prdel, všiml sis? Sáhnul sis? Byla by dobře dupatelná."
Nejradši bych mu vlepil facku, ale neřekl jsem nic. Na jeho sprosťárny už jsem byl zvyklý.
"Stejně ji jednou dostanu," usmál se sebejistě Pavel a dal mi herdu do zad. "Co tak koukáš? Snad ses nám nezamiloval?"
"To určitě," ušklíbl jsem se. Ale v duchu jsem si myslel, že tohle byl snad nejkrásnější den v mém životě.

*

Nemohl jsem se dočkat příštího pondělí.
Viděl jsem ji všude - v obchodě, na ulici, ve škole - i ve snech.
Pavlína, opakoval jsem si pořád dokola. Pavlína.
Úplně jsem z ní zmagořil.
Představoval jsem si dokonce, jak spolu vychováváme děti. Děs. Vlastně krása.
Byl jsem v tom až po uši.
Byl jsem zamilovaný.
Poprvé v životě.
Když jsem se doslechl, že v pondělí trénink odpadl (trenér měl cosi naléhavého), myslel jsem, že někoho zabiju. Jako naschvál! Sakra.
V úterý jsem jel zase tramvají za dědou a rozhlížel se na všechny strany jako paranoik, jestli ji zase nepotkám.
Samozřejmě jsem měl smůlu.

*

"Dědo - a jak jsi poznal, že je to ta pravá?"
Zkoumavý pohled.
"Nevím. Prostě jsem se na ni podíval. A bylo to. Věděl jsem to. Na první pohled. Věděl jsem, že mi je souzená, a že když nebudu dost statečný a nebudu o ni usilovat, ztratím ji navždycky."
"Jo?"
"Jo. Ženskou musíš dobývat. Když se ti líbí, musí to poznat. Jinak to není ono."
"A ona to měla taky tak?"
Děda se zasmál.
"Cože? Ani náhodou. Připadal jsem jí neotesaný a špinavý. Nesnášela mě!"
"Fakt, jo?"
"No, možná jsem opravdu trochu smrděl," připustil děda smířlivě. "Přece jen, nekoupal jsem se dobré tři měsíce. Ale i tak jsem byl neodolatelný!"
Smál se.
A pak se rozbrečel.
A já s ním.

*

"Ty v tom lítáš, co?" Děda ve mně četl jako v čítance.
Kývnul jsem.
"A ona to ví?"
Zakroutil jsem hlavou.
"Cože - tys jí to ještě neřekl?" zhrozil se děda a vrhl na mě pohled, který měl výhradně pro esesmany.
Vypracovali jsme podrobný bojový plán, který mi měl zajistit úspěch.
"Pamatuj, že jsi ve válce!" kázal mi patetickyl děda s planoucíma očima. "Bojuj! Musíš ji dobýt jako barikádu!"
Nebyl jsem si tím jistý.
Klidně už mohla někoho mít.
Mohla se odstěhovat.
Mohla na tréninky přestat chodit.
Mohla smrtelně onemocnět.
Třeba jí přejel parní válec a proto už nikdy nepřijde.
Napadaly mě ty nejstrašnější představy.
A ta úplně nejhorší - sbalí jí Pavel.
Nemohl jsem samým vzrušením dospat.

*

Čtvrtek! Můj nejmilejší den konečně nastal.
Ve škole jsem byl úplně myšlenkami jinde a pak už rychle na trénink.
Byla tam! Dokonce se mi zdálo, že se na mě usmála.
Těšil jsem se na to, že s ní budu zase trénovat, trenér jí však k mému obrovskému zklamání přidělil někoho jiného. "Dneska si tě vezme na starost Pavel," oznámil stroze.
"S radostí," usmíval se Pavel natěšeně a hned si ji odváděl pryč. "Možná se ti to nebude líbit, ale zapamatuješ si to stoprocentně do konce života."
Díval jsem se na ně po očku a krev se mi pěnila v žilách.
Pavel Pavlínu rozhodně nešetřil. Dával jí zabrat. Pral se s ní, jako kdyby to ani nebyla holka. Nereagoval ani na její poplácání, když se vzdávala. Vyzkoušel na ní postupně všechny druhy držení, páčení a škrcení. Nedopřával jí oddechu. Lechtal ji na chodidlech, štípal do zadku, vytahoval jí kimono a sedal jí na hlavu.
Nejradši bych mu dal pár facek!
Můj a dědečkův plán přišel vniveč.
Otráveně jsem po tréninku zamířil k šatnám.
Pavel stál těsně u Pavlíny, škádlil ji a zval ji na zmrzlinu nebo na kafe. Zdálo se mi, že i ona se dobře baví. Pavel zkrátka věděl, co na holky platí.
Bylo po všem. Svět byl zlý a krutý a osamělý.
"Tak co, půjdeš?" chtěl vědět Pavel a nenápadně se jí pokoušel dotknout.
Pavlína se mu však vymanila, odstoupila od něj a řekla.
"Ráda, ale dnes večer mě už pozval Michal."
Podívala se na mě a krásně se usmála.
"Viď, Michale?"
Zůstal jsem jako zkoprnělý a zíral, jak jde ke mně, bere mě za ruku a společně odcházíme, zatímco Pavel za námi vrhal naštvané a žárlivé pohledy a bušil hlavou do zdi.

*

Tak se to tehdy stalo.
Tak jsem poznal a získal svoji Pavlínu.
Svatbu jsme měli po půlroce. Děda mi na ní byl za svědka. Lišácky na mě mrkl, protože si dosud myslel, že jsem Pavlínu získal díky jeho taktice.
Bylo to ale jinak.
To ona si vybrala mě.
Moje Pavlína.


*HAPPY*END*